Třicátý druhý vítěz "Zlatého míče" - Ruud Gullit

Třicet a sekaVítěz Zlatého míče - Ruud Gullit

Po dlouhé přestávce byl v roce 1987 opět zvolen nejlepším hráčem Evropy Nizozemec

Silné roky v nizozemském fotbale, zejména v individuálních podmínkách, byly na začátku 70. let. Tři ceny pro nejlepšího fotbalistu Evropy, které Johan Cruyff obdržel v roce 1971, 73 a 74, za to hovoří. Toto období však pominulo a na scéně se objevili Britové, Němci, Francouzi a dokonce i Ital, Dán a Rus, než Ruud Gullit 29. prosince 1987 získal trofej.

Hráč PSV Eindhoven, který po skončení sezony 1986/87 přestoupil do Milána, je skutečným fotbalovým objevem a zcela zaslouženě získal ocenění ve vážné konkurenci Portugalců Paulo Futre z Porta a Atlética Madrid. Gullit nasbíral 106 bodů od celkem 27 novinářů ze zemí, které jsou členy evropské fotbalové centrály – UEFA. Třináct z nich řadí nizozemského útočníka na první místo, šest ho nechá na druhém místě, čtyři na třetí, dva na čtvrté a jeden na páté, přičemž jeden si nemyslí, že by si Gullit zasloužil pozici v první pětce nejlepších hráčů starého kontinentu. Futre nasbírá jen o 15 bodů méně – 91, s nimiž druhé místo zůstává pro portugalského křídelníka lehce. Třetí v pořadí je s 61 body Emilio Butragueňo z fantastického týmu Real Madrid. Útočník je s 32 body před týmovým kolegou Michelem Gonzalezem a první pětku doplňuje Gary Lineker z Barcelony, který má pouhých 13 bodů.

Předchozí držitel Zlatého míče Igor Belanov v anketě v roce 1987 chybí. Není jediný Bulhar, který by si z hlasování odnesl alespoň jeden bod.

Závod nizozemského šampionátu 1986/87 se stal opět vysoce obsazeným, když PSV Eindhoven a Ajax postavili vynikající talenty jako Ruud Gullit a Marco van Basten. Oba zazářili na domácí scéně, ale na konci kampaně se Van Basten spokojil jen s cenou pro nejlepšího střelce, zatímco týmovější výkon Ruuda Gullita přinesl týmu Eindhovenu devátý titul v historii a druhý v řadě. Gullit, definovaný jako skutečný umělec, díky lehkosti, s jakou se pohybuje na hřišti, velmi rychle upoutá pozornost nikoli statistickými ukazateli, mnoha góly nebo mnoha asistencemi, ale jednoduše krásnými a důležitými výkony. Výběru „tulipánů“ se okamžitě začalo blýskat na ještě lepší časy, než byly ty s Johanem Cruyffem a vítěz tří zlatých míčů, zdá se, už má svého nástupce, respektive kandidáty na nástupce.

Milán v létě shromáždil ve svém týmu Gullita a Van Bastena a vítězem žebříčku se stal ten, kdo se prosadil v první polovině sezony 1987/88 v Calciu. Gullit byl přesný i při svém debutu proti Pise, poté se do konce kalendářního roku trefil i do branky Sampdorie. Na turnaji o pohár země, stejně jako v Poháru UEFA, nechybí branky. Adaptace Nizozemce začíná velmi dobře a vypadá to, že si domů odnese Zlatý míč.

Jeho hlavní konkurent Paulo Futre s Portem dobyl evropský vrchol, ale v roce 1987 padl pouze jeden z jeho pěti gólů v KESH. V tamním šampionátu zůstává Porto druhé a Foutre zdaleka nepatří mezi nejpůsobivější hráče. Po svém přestupu do Atlética se tak rychle neadaptoval.

Butragueño je součástí skvělého týmu Realu Madrid, který však září ne jedním, ale hned pěti hráči. Ano, Emilio je z nich nejdůležitější, nejvýraznější a hraje nejkrásnější fotbal, ale i přítomnost Mitchella na čtvrté pozici vypovídá o vážné konkurenci v „královském klubu“.

Zdá se, že existuje jen malý spor o to, kdo by měl vyhrát hlasování o Zlatém míči v roce 1987. Opět platí, že krásná hra, snadnost akce na hřišti a neobvyklý styl jsou vybrány nad statistiky a týmové vyznamenání. To jsou zřejmě důvody, proč byl Ruud Gullit v roce 1987 zvolen nejlepším fotbalistou Evropy.